Kdopak to volá? 

Ještě ten večer mi volali kluci z auta, které utrhlo kolo ještě v Ostravě: „Jsme v Rumunsku, ale utrhli jsme poloosu, myslíš že by nám pasovala vaše?“ (Mimochodem naše auto bylo naloženo tolika náhradními díly, že při troše kreativity a umu by se z toho dala postavit aspoň motokára). Nakonec našli servis a řešili si to po svém.

Druhý den ráno jsme zkontrolovali stav kapalin a vyrazili jsme vstříc dalším dobrodružstvím.

Po vyjetí z louky a najetí na betonovou cestu mě napadaly myšlenky o klidu a míru. Na chvíli. Záhy jsme se ocitli v rokli. Víte, jak byla v Nemovi rokle, kterou měli plavat, ale oni plavali nad? Tak nějak to tam vypadalo. Kolem nás několik desítek metrů vysoké útesy. Vedle cesty řeka. Svodidla, která byla použita už tolikrát, že sotva držela. Tedy jen ta, co ještě stála. Zbytek ležel na dně řeky nebo se k tomu chystal. Kusy upadané cesty. Cesta sice byla dejme tomu z betonu, ale mostky přes odtoky řeky byly něco mezi štěrkem a retardérem.

První velký kopec

Víte, jak poznáte více nakloněnou cestu k vrcholu? Jednoduše. Pod vrcholem stojí několik českých rozpadlých vozů, v půlce kopce vidíte bezradně se zmítající auto, které hrabe a z kopce vidíte vybíhat nadšence z ostatních vozů, kteří spěchají zmítající se vozidlo tlačit. Druhý den pro nás byl zlomový. Došli jsme osvícení. Jemně to prostě nepůjde. Návod, jak vyjet tento kopec: lehký rozjezd, zařazen první rychlostní stupeň, plyn k podlaze a jen točit volantem tak, aby míjel největší díry. Myslím, že to byl okamžik, kdy se všechny naděje na následný prodej vozu rozplynuly. Po tlačení, hrabání, pauzách na chlazení motoru a spoustě sprostých slov jsme dorazili nahoru. Jako řidiči jsme se museli velice často střídat, protože vědomě ničit gumy a drancovat spojku nás bavilo oba. Toto byl opravdu první pořádný zážitek. A taky první zásadní problém. Motor se dostal do takové teploty, že nám šla pára zpod kapoty. Zapomněl jsem zmínit, že jsme měli v motoru druhý větrák na manuální ovládání. Ovšem v kopci jsme to přepojovali. Nikdo si nevšiml špatného zapojení drátu, takže jsme prakticky uvařili motor. Naštěstí jen na chvíli. Po včasné opravě jsme auto dostali opět do chodu. Při první příležitosti jsme navštívili „rumunské“ lázně. Tedy rozuměno, řeky jsou v horách tak čisté, že jsou pitné. Sám jsem z nich pil. V řece jsme postavili hráz, abychom si mohli dát vanu. Později jsme hledali místo na přespání. Naštěstí jsem hodinu předtím potkali Bugr team, který jel v Avii. Když jsme objevili místo se signálem, našli jsme jejich polohu, tedy i místo na přespání. Kluci z Avie hledali místo více než 2 hodiny, žel bohu nejlepší možná alternativa byl prakticky povrchový důl. Což by nevadilo, kdyby nebyl plný prachu. Ugrilovali jsme večeři, zúčastnili jsme se video coachingu s Top Gearem a šli spát. Čištění prachu v autě jsme vynechali.

Klasicky opravami. V Avii měli aku rozbrušovačku a tak jsme začali řezat již zmíněný přední rám, aby tolik nemlátil do země. Vyrazili jsem na cestu, tentokrát jsme volili jako první část dne asfaltový povrch. Opět jsme po pár hodinách řešili teplotu motoru. Vyřešeno odstraněním přední SPZ z nasávání chladiče. Dojeli jsme k hradu, který byl dalším checkpointem. Vydrápat nesmyslný kopec, nadávky a opatrný sestup dolů. Po návštěvě místního opevnění, kde bylo všechno i na Rumunsko předražené, jsme navštívili místní restauraci.

Když jídelníčku nerozumíte ani nepoznáte, jestli jíte svou porci nebo cizí. Takže když jsem si objednal jídlo v přepočtu za necelých 200 Kč a donesli mi porci od někoho jiného skoro za 700 Kč, tak jsem si toho vlastně nevšiml. Porce jsme si povyměňovali a podělili se o placení. K našemu překvapení jedna číšnice mluvila lámaně česky. Prohodili jsme pár frází a vyrazili vstříc dalšímu přespání.

Camp. Už vás určitě napadá, že to byl luxus: sprcha, záchody, wifi. No sprcha tam byla, napojená z řeky. Ale všechno to vynahrazovala přehrada, která byla hned u campu. Molo, teplá voda a víc jak polovina campu mluvící česky. A všichni měli zásoby českých pálenek mixované rumunskými. Kamarád si ještě uřízl na motorce celý nehet, takže zapíjel bolest. Prostě další skvělý večer. Ještě jsem se pustil do estetických úprav našeho vozu a vozu druhého „fela týmu“. My jsme doplnili grafiku na blatník a jim jsem nakreslil jednorožce.

Další ráno. Zenová zahrádka jaksi neuspokojovala naše rozlámaná těla. Tentokrát náš navigátor zadal jako průjezdnost trasy cyklostezky. Předtím byly některé i pěší.  Vydali jsme se zkratkou do města na nákup, protože nám zbýval poslední litr vody a dvě čínské polévky. Zkratka byla velice záživná. Povedlo se mi auto párkrát pověsit za motor, naštěstí jsme z toho vždycky nějak vycouvali. Poslední zbytky gentlemanského přístupu k autu zmizely. Kopce už jsme vyjížděli na druhý rychlostní stupeň, pod plným plynem. Což znamenalo skoky do výšky a prakticky i šířky (tzn., že jsme přeskočili z jednoho kraje cestičky na druhou).

Konečně město, vzhledem k našemu vyčerpání jsme v obchodě chodili s dětskými vozíky, protože uvnitř už neměli ani košíky. Tento den přišla největší prašnost. Jeli jsme třetí v řadě, což byl opravdu extrém. Naštěstí jsem v batohu objevil roušku a kuklu. Spásný nápad! Konečně aspoň trochu filtrace před přímým vdechováním prachu. Dvakrát jsme to museli otáčet, přestože cesta vedla dál. My ji ale nebyli schopni překonat. Holt nastala chvíle, kdy jsme museli uznat, že jsme se sice dostali daleko, ale dál už to nezvládneme. Cesty z kopce dolů jsou o dost náročnější, jelikož při brždění je čumák auta níže. To mělo své následky. Utrhli jsme ochranný plech pod motorem. Rychlá oprava vázacím drátem a zpět na cestu, na pořádnou opravu bude čas později.

Noční výjezd na vyvýšený bod – to byla výzva pro mého tátu. Jeli jsme za Volvem, které mělo skoro 3x větší výkon, i tak se ho byl schopný držet. Sice na můj vkus až moc často řadil jedničku, ale i Lukáš z Volva nám složil poklonu. Spali jsme těsně pod vrcholem hory, opět díky bohu ve větším počtu. Promítal se Deadpool, jelikož jsme potkali Avii.

TAK DOBROU NOC,