ZAČALO TO NEVINNĚ

Nevěřil jsem tomu, ale jeli jsme. Už jen dovést tu věc do Ostravy byl zážitek. Ze 150 km dlouhé cesty to auto zvládlo asi jen 30 km po vlastní ose, zbylých 120 km na laně. Jednoduché shrnutí: 3x přetržené lano, leden, bez topení a skoro bez brzd. Už v ten moment jsem si začínal uvědomovat, že hranice dobrodružství a šílenství je opravdu tenká.

Následovaly měsíce úprav

Z 80 % všechno dělal můj táta, zatímco já sháněl sponzory, díly a dělal propagaci.

A co teď? 

Těsně před závodem přišly na řadu offroad úpravy. Plech pod motor byl samozřejmost, ať není hned proražená olejová vana. Při jízdě v terénu jsem za něj děkoval každých 10 minut minimálně 3x. Přední rám s přídavnými světly jsem sehnal na vrakovišti a když jsem ho vítězoslavně dotáhl do garáže, bylo mi sděleno, že tenhle je moc morbidní a těžký. Raději svaříme nějaký menší. Ten se stejně pak musel při závodech řezat, protože byl moc nízko a brali jsme s ním každý třetí rumunský kámen. Dále přídavná světla na střechu, abychom viděli volně pobíhající zvěř dříve, než ji budeme mít naloženou v autě.

Odjíždíme hledat start!

Konečně přišel den odjezdu směr Rumunsko. Start byl v neděli v 8.00, ale vzhledem k mému dlouhodobému plánování jsme nebyli schopni vyrazit dříve než v sobotu v 15.00. Což je nějakých 17 hodin na cestu dlouhou 800 km. S Felicií. Neodzkoušenou Felicií, protože na to už nebyl čas. Vozidlo, které mělo jet s námi, utrhlo kolo ještě v Ostravě.

První dobrodružství nás čekalo hned za slovenskými hranicemi – policejní hlídka. Vzhledem k úpravám vozu jsme už počítali, kolik nás to může stát. Ale policista, který nás měřil, ukazoval kolegyni, že zastavila špatné vozidlo. Což pro nás znamenalo propuštění.

Moc vysoká světla na Subaru…

Ještě na Slovensku nás dohnalo Subaru, které také jelo na závod. Celou cestu nás vedli a na každé zastávce se nás ptali, jestli nemáme nějak vysoká světla. Holt museli jet zbytek cesty se zrcátky mimo dráhu, abychom je neoslňovali. Konečně jsme ve 4.00 ráno místního času dorazili na souřadnice startu.

Ráno jsme se probudili na parkovišti. Tak to vypadalo na první pohled, bezmála 200 vozů kolem. Najednou se nám otevřel pohled na dechberoucí krajinu. Údolí, kde byl start, bylo kromě štěrkové cesty prázdné. Tedy až na místní dobytek. Opravdu úžasný pohled.

Registrace bez vozu s utrženým kolem

Registrace na startu byla vesměs rychlá, chtěli jsme ještě počkat na tým s utrženým kolem. Čekali jsme 4 hodiny, pak jsme to vzdali a vydali jsme se vstříc jungli. Prvních pár kilometrů jen předestíralo kontrast, který nás čekal. Klasická dvouproudová asfaltka se najednou změnila v kamenitou cestu. Žádný štěrk. Balvany jako z řeky, které připomínaly dětské hlavičky. Při této cestě jsme auto ještě šetřili. První přejezd říčky byl taky zvládnut bez větších problémů, pokud nepočítáme Rumuna v protisměru, který nám znakovkou naznačoval, že auto s touhle světlou výškou dál neprojede. My mu vysvětlili že závodíme a on se smíchem odjel jeepem 4×4.

Kontrast rumůnských aut

Jen vsuvka k Rumunským autům. Buď to jsou hrozné vraky po babičce z druhého kolene, nebo mají auto, které stojí přes mega na brutálních elektronech, anebo teréňák, který projede kamkoli. Ale všechna auta jsou pořád čistá.

Prach a kámen

Po dojetí k prvnímu checkpointu se ukázala další záludnost Rumunska. Všude jsou záplavy a jejich cesty jsou, jako bonus ke kamenům, tvořeny prachem. Vzhledem k teplotám jsme museli jezdit s otevřenými okny. Takže jsem si tvořil zenovou zahrádku z prachu přímo na posteli, která byla místo zadních sedadlech. Zde jsme se setkali s teamem se zvýšenou Felicií, se kterou jsme následně strávili skoro celý týden.

Ještě první den jsme si vyzkoušeli brodění přes řeku, to nebylo těžké. Jediným problémem byl vysoký břeh. Auto jsme museli nadzvednout lidskými silami. A jízda po čistě kamenité cestě do kopce taky nebyla žádný med.

První místo, kde se sešlo více posádek, bylo okouzlující. Výhled na Rumunské hory, obrovská pastvina s krávami a koňmi. Večer se poněkud zvrhl. Já si půjčil motorku a učil jsem se drápat na kopec. Poté následovalo ježdění na střeše auta přes bažinu, půjčení si vozu místních vesničanů, který nadšenci přikurtovali za jeden teréňák. A docela velká party. Taková, že se motorky válely po zemi a lidi usínali na střechách aut (jeden expert usnul na střeše pickupu).

Nebojte, dopíšu vám jak to bylo dál. Počkejte

Marek