Cesta do Omala

Je pátek 3. července 2026, když se většina členů naší výpravy do gruzínské Tušetie setkává v Ostravě. Coolcárou přejíždíme na letiště do Vídně, kde se přidává zbytek skupiny. Krátké seznámení, odbavení – a letíme.

Ve čtyři ráno přistáváme v Tbilisi. Vystojíme si dlouhou frontu na pasovou kontrolu, přímo v letištní hale kupujeme místní datové SIM karty, někteří si dávají první kávu a potom už před halou nastupujeme do přistaveného autobusu. Ten nás veze na Dinamo Market, rozlehlé tržiště vedle stadionu Dinamo.

V okolních uličkách je spousta směnáren, a tak měníme eura za gruzínské lari. Potom následuje první seznámení s místními dobrotami – čačou, vínem, sýry, kořením a čurčchelou, tradiční sladkostí z ořechů navlečených na niti a obalených zahuštěnou hroznovou šťávou. Dostatečně kulturně obohaceni nastupujeme zpět do autobusu a vyrážíme směrem na Kvemo Alvani.

Kvemo Alvani leží v úrodném kachetském údolí pod hlavním hřebenem Kavkazu. Na první pohled působí jako nenápadná gruzínská obec, pro cestovatele mířící do Tušetie je však důležitou vstupní branou. Právě tady se přesedá z běžných aut do terénních vozů řízených místními řidiči, kteří náročnou cestu přes průsmyk Abano dokonale znají.

Cestou zastavujeme v průsmyku Gombori ve výšce přibližně 1 620 metrů. Silnice zde překonává zalesněný Gomborský hřeben, který odděluje údolí řek Iori a Alazani. Je to oblíbená spojnice mezi Tbilisi a Kachetií a zároveň krásné vyhlídkové místo. Při dobré viditelnosti se před námi otevírají široké výhledy na zelené hřebeny a vzdálené vrcholy Velkého Kavkazu.

Autobus nás následně vysazuje u kláštera Alaverdi, kde už na nás čekají řidiči terénních aut. Než přesedneme, jdeme si prohlédnout jeden z nejvýznamnějších gruzínských klášterních komplexů. Jeho počátky sahají do 6. století, dnešní monumentální katedrála svatého Jiří však vznikla v první čtvrtině 11. století. Více než padesát metrů vysoký chrám stojí uprostřed vinic a po staletí byl duchovním centrem Kachetie. Víno se zde ostatně vyrábí dodnes tradiční metodou v hliněných nádobách kvevri. Chlapi v kraťasech dostávají u vstupu slušivé dlouhé kalhoty, ženy zase šátky. Kulturní zážitek je tedy opravdu se vším všudy.

Přesedáme do tří Mitsubishi Delica. Nejprve se necháváme zavézt do místní hospůdky v Kvemo Alvani, kde si dáváme chutný oběd – gruzínskou klasiku chinkali. Posilněni vyrážíme na cestu do Omala.

Silnice do Tušetie bývá označována za jednu z nejnebezpečnějších horských cest na světě. Podobné žebříčky beru s rezervou, ale jedno je jisté: tahle cesta budí respekt. Je úzká, nezpevněná a zaříznutá do strmých svahů, pod nimiž padají hluboké rokle. Ohrožují ji sesuvy půdy, padající kamení, voda i zbytky sněhu a během zimy je zcela neprůjezdná. Jezdí se po ní pouze v krátké letní sezoně a bez zkušeného místního řidiče a pořádného terénního auta bych se sem rozhodně nepouštěl.

Zpočátku jedeme po asfaltu, ten ale brzy končí. Následuje šotolina a potom už těžký off-road. Čeká nás první vynucená zastávka. Dva bagry stojí v cestě a odkopávají svah. Zastavujeme ve stoupání a hluboko pod námi v rokli teče divoká řeka. Místní řidiči jsou úplně v klidu. Čekání je vůbec nevzrušuje – jsou na to zvyklí. Jakmile bagry uvolní průjezd, pokračujeme.

Silnici po zimě otevřeli teprve nedávno a podle toho také vypadá. Je pořádně rozbitá. Nemít terénní auta, neměli bychom šanci. Postupně se dostáváme nad hranici lesa a otevírají se před námi pohledy na sytě zelené svahy Kavkazu.

Přijíždíme do průsmyku Abano ve výšce 2 926 metrů. Tady nás čeká povinná pauza. Je tu malý obchůdek se suvenýry i jednoduchý bufet. Průsmyk leží na hlavním kavkazském rozvodí a tvoří pomyslnou bránu do Tušetie. Za ním už začíná úplně jiný svět.

Sjíždíme mezi hromadami sněhu a brodíme četné potoky, které si ve sněhových polích vyhloubily tunely. Níže v údolí pokračujeme kolem divoce tekoucí řeky. Pomalu se blížíme k cíli dnešní cesty – Omalu. Řidiči nás vysazují přímo u našeho guesthousu v Horním Omalu.

Ujímá se nás správce Zaza, urostlý a bodrý chlapík. Pokoje překonávají naše očekávání. Většina má dokonce vlastní sociální zařízení s teplou vodou, všude je čisto a útulno. Po ubytování následuje krátká prohlídka Omala, návštěva a družba se starým známým Datem a potom už bohatá večeře.

Po ní se rozjíždí seznamovací večírek. Každý se představí, krátce poví něco o sobě a také čím by mohl být pro skupinu užitečný. Večírek se protahuje do pozdních hodin. Zítra nás čeká první den treku, ale zatím jsme plní energie a očekávání.

Z Omala do Dikla

Po chutné snídani se balíme a vyrážíme na čtyřdenní trek. Dnešním cílem je osada Diklo. Věci, které nebudeme potřebovat, necháváme v guesthousu – po skončení treku se sem zase vrátíme.

Procházíme Dolním Omalem, správním a praktičtějším centrem Tušetie. Oproti Hornímu Omalu s kamennými věžemi pevnosti Keselo je rozvolněnější a tvoří jej domy a guesthousy rozeseté na náhorní plošině. Nad osadou se zvedají zelené svahy, zatímco hluboko pod ní se zařezávají údolí dvou hlavních tušských řek.

Míříme dolů k Pirikitské Alazani. Řeka pramení vysoko pod hlavním hřebenem Kavkazu a odvádí vodu z divokého údolí Pirikiti, v němž leží Dartlo, Česho, Parsma a další staré kamenné vesnice. Její tok je prudký a po deštích se dokáže během krátké doby výrazně zvednout – což si později ověříme na vlastní kůži.

Nejprve jdeme po polní cestě, potom se noříme do lesa. Stezka má pořádný spád a dovede nás až k chatrnému mostu přes řeku. Pod námi se divoce valí voda.

Cestou jsme chtěli navštívit takzvaný Hrad lásky, minuli jsme však odbočku. Když chybu zjišťujeme, nikomu se už nechce vracet. I průvodce je jenom člověk – a Tušetie nám ještě nabídne věží a pevností dost.

Na protějším svahu začínáme znovu stoupat. Za zády pozorujeme Dolní Omalo a po výstupu na kopec se před námi objevuje Šenako. Jedna z nejmalebnějších tušských vesnic leží na otevřeném zeleném svahu s výhledem k dagestánské hranici. Domy s dřevěnými balkony jsou rozeseté podél úzkých cest a celé místo působí klidněji a přívětivěji než přísné kamenné osady v údolí Pirikiti.

Pauzu dáváme v místní hospůdce. Většina účastníků se jde podívat i do blízkého kostela Nejsvětější Trojice z 19. století. Je výjimečný už tím, že v kraji, kde dlouho přetrvávaly předkřesťanské zvyky a posvátná místa, působí jeho bílá stavba se zvonicí v krajině téměř nečekaně. Stojí nad vsí a patří k nejznámějším obrazům celé Tušetie.

Nad Šenakem se rozdělujeme. Větší část pokračuje do Dikla po cestě pro auta, druhá skupina volí delší variantu lesem. První skupina dorazí do guesthousu dříve. Ubytování je opět moc příjemné. Je nás hodně, a proto Lenka s Anetou bydlí v nedalekém penzionu. Objevil se u nich drobný zdravotní problém a nechtějí riskovat, že by nakazily ostatní.

Počasí nám přeje a do večeře zbývá dost času, proto se část skupiny vydává ke zřícenině Starého Dikla. Opevněná osada stála na skalnatém ostrohu nad hlubokými roklemi a po staletí chránila přístupové cesty z Dagestánu. Dnes z ní zůstaly ruiny domů, hradeb a obranných věží, ale poloha je stále působivá. Za okolními hřebeny už leží ruský Dagestán – opravdu co by kamenem dohodil, i když házet ho raději nebudeme.

Vracíme se před večeří, která se podává na velké kryté terase. Je opět bohatá a výborná. Dnešní večer se nese ve znamení společenských her.

Z Dikla do Dartla

Po snídani vyrážíme za slunečného počasí z Dikla. Chvíli klesáme, potom začíná náročné stoupání do sedla ve výšce okolo 2 450 metrů.

Konečně jsme nahoře. Nálada je výborná, a tak na úspěšný výstup připíjíme vínem a čačou. Začíná lehce krápat, ale nejsme z cukru. Nasadit kapuce a ponča – a jde se dál.

Dlouze sestupujeme lesem k levostrannému přítoku Pirikitské Alazani. V roce 2019 tady byla lávka. V duchu se modlím, aby tu stála i nyní.

Lávka sice stojí, ale kus svahu před ní už úplně ne. Po deštích se sesunul do řeky a zůstala po něm menší rokle. Pod námi burácí voda. S Trojkou tvoříme záchranu a pomáháme nebezpečný úsek překonat těm, kteří potřebují jistější oporu.

Za lávkou znovu stoupáme. Rychlejší jedinci jdou napřed, já zůstávám s pomalejší skupinou – Luckou a Májou. Máju ještě trápí zdravotní problém z počátku roku a Lucku zase váha batohu.

Se zbytkem skupiny se setkáváme v Čighu. Malá kamenná vesnice je vystavěná na prudkém svahu vysoko nad údolím. Některé domy jsou opuštěné, jiné ožívají jen během krátkého léta. Stejně jako v dalších tušských osadách jsou tu vidět tradiční kamenné domy se střechami z břidlicových desek i zbytky obranných věží. Čigho nepůsobí jako turistická kulisa – spíše jako místo, v němž se čas na dlouhou chvíli zastavil.

Dříve zde fungovala hospůdka, nyní už je zavřená. V jejích prostorách si alespoň dáváme pauzu. Před odchodem přerozdělujeme část věcí z Lucčina batohu, abychom jí ulevili.

Pokračujeme. Trasa vede nahoru a dolů, ale přece jenom více dolů. Několikrát nás chytne déšť a cesta je po zimě řádně přeoraná. Překonáváme několik závalů po sesuvech půdy, potom nás však v jedné zatáčce čeká další past: voda přes zimu vyhloubila přímo v cestě pořádnou rokli.

Abychom se dostali na druhou stranu, musíme krkolomně sestoupit na dno a ještě hůře se vydrápat vzhůru v jemné ujíždějící šotolině. Naštěstí jsem přibalil házečku – házecí pytlík, který normálně slouží k záchraně tonoucích. Dnes zastoupí pomocné lano. Zdatnější členové rokli překonávají sami, ostatní jistíme při sestupu i výstupu.

Konečně jsou všichni na správné straně a můžeme pokračovat. Ne však nadlouho. Přes cestu teče potok a přeskočit nejde. Zouváme boty a brodíme. Házečka opět přichází vhod. Následuje ještě několik brodů, ty už ale překonáváme snadněji.

Nakonec se před námi objevuje Dartlo. Je to jeden z okamžiků, kvůli nimž stojí za to do Tušetie jet. Vesnice leží v nadmořské výšce okolo 1 800 metrů na svahu nad Pirikitskou Alazani. Tvoří ji tmavé kamenné domy s břidlicovými střechami a štíhlé obranné věže, které po staletí chránily místní rodiny. Pod vsí se dochovalo také historické shromaždiště se dvanácti kamennými sedadly, na nichž místní stařešinové rozhodovali spory. Dartlo je mimořádně zachovanou ukázkou tradiční tušské architektury a právem patří k nejkrásnějším horským vesnicím Gruzie.

V nohách máme něco přes 18 kilometrů a okolo 1 000 nastoupaných metrů. Bydlíme hned v prvním guesthousu. Už nás čekají. Maminka majitele mě provází a ukazuje nám čisté a útulné pokoje. Po náročném dni se dáváme do pořádku a potom se setkáváme v hospůdce u večeře.

Zítra nás měl čekat nejtěžší den celé trasy – přechod průsmyku Nakaičo, přibližně 2 900 až 2 940 metrů vysokého sedla na hřebeni Makratela. Odděluje zelenější údolí Pirikiti od širšího údolí Gometsari a za dobrého počasí z něj bývají daleké výhledy na obě strany Tušetie. Plán počítá s 26 kilometry a asi 1 300 výškovými metry. Píšu proto Datovi a zajišťuji šest koní s místním průvodcem. Ponesou batohy a v případě potřeby také některé účastníky.

Po večeři ještě rozebíráme dnešní náročný den. Venku mezitím začíná silně pršet. Déšť nepřestane celou noc.

Z Dartla do Jvarboseli

Jsou dny, na které člověk jen tak nezapomene. A tento byl přesně takový.

Po celonočním dešti vstávám s nepříjemným pocitem. Předpověď nevypadá dobře a hlavou mi běží všechny možné scénáře. Trochu nás uklidní příjezd mladého místního borce se šesti koňmi. Budou nám sloužit jako technická podpora – část výpravy na nich pojede, ostatním ponesou batohy.

Déšť ale udělal své. Řeka se rozvodnila natolik, že původně plánovaný přechod přes Nakaičo není bezpečně možný. Měníme proto trasu a vyrážíme delší cestou přes Bochornu.

Bochorna leží přibližně ve výšce 2 345 metrů a bývá označována za nejvýše položenou trvale obydlenou vesnici Evropy. Po většinu roku zde žije jen několik lidí, v zimě často jediný stálý obyvatel. Kamenné domy jsou rozeseté na strmém svahu nad údolím Gometsari a místo dokonale vystihuje odlehlost Tušetie. Pro nás dnes představuje také vítanou zastávku a možnost doplnit energii.

Cestou děláme dvě občerstvovací pauzy – jednu v jednoduchém bufetu na louce před Omalem a druhou právě v Bochorně.

Přidává se k nám mladý, neuvěřitelně přítulný pes. Nikdo netuší, že právě on se stane nepřímou příčinou nejhorší události celé výpravy. Skočí na Máju, ta se lekne, uskočí a padá. Výsledkem je zlomenina pažní kosti levé ruky.

Naštěstí máme ve skupině lékařku Radanu. Pod jejím vedením Máje ruku zafixujeme a snažíme se jí co nejvíce ulevit. Místní průvodce okamžitě volá pomoc. U Máji zůstávají Lenka s Trojkou, zatímco já odvádím zbytek skupiny dál podle upraveného plánu.

Po nějaké době přijíždí terénní sanitka. Záchranáři mění dlahu, podávají léky proti bolesti a potom následuje čtyřhodinová jízda po horské cestě do nemocnice v Telavi. Lenka jede s Májou, Trojka se po jejich odjezdu vydává pěšky za námi.

Ještě téže noci jde Mája na operační sál. Lékaři zlomenou kost zpevní dlahou a šrouby. Místním zdravotníkům patří obrovský respekt za rychlost i profesionalitu.

My mezitím pokračujeme do Jvarboseli. Sestupujeme k Tušské Alazani, hlavní řece údolí Gometsari. Po deštích je rozvodněná. Přecházíme most a po chvíli přicházíme k brodu přes její pravostranný přítok. Uprostřed stojí uvázlé nákladní auto s nákladem ovčích kůží. Voda naštěstí není příliš hluboká ani divoká a přeskakujeme ji po kamenech.

Před Jvarboseli se rozdělujeme. Skupina na koních pokračuje dál a rozvodněnou řeku přebrodí v sedlech. Pěší část přechází po úzké lávce a potom traverzuje prudký svah vysoko nad rozbouřenou vodou.

Jvarboseli leží v horní části údolí Gometsari a patří k soustavě malých osad rozesetých podél řeky. Není tak známé ani výstavné jako Dartlo, o to autentičtěji však působí. Kamenné domy, pastviny a okolní prudké svahy připomínají, že zdejší život byl vždy závislý na chovu ovcí, koní a na krátkém horském létě.

Na konci trasy nás vítá jednoduchý, ale útulný guesthouse. Jsme rádi, že jsme konečně tady. V nohách máme 27 kilometrů a téměř 1 000 metrů stoupání, především nás ale trápí Májin osud. Večer na ni připíjíme a věříme, že bude brzy v pořádku.

Z Jvarboseli zpět do Omala

Ani další noc nám počasí nepřeje. Znovu vydatně prší a ráno se probouzíme do mlhy. Ještě včera jsme uvažovali, že vystoupáme do sedla Nakaičo a po hřebeni Makratela dojdeme do Omala. Kvůli počasí však padá i tento plán. Bezpečnost má přednost, proto se vracíme stejnou cestou.

Hladina řeky po nočním dešti stoupla ještě výše. Náš průvodce proto brodí pouze s koňmi bez jezdců a připojuje se k nám až dále na trase.

Počasí se nakonec umoudří. Déšť ustává, mraky se trhají a nad Tušetií se znovu objevují sluneční paprsky. Mrzí mě, že jsme nešli po hřebeni. Jenže kdo to mohl tušit? V horách se nerozhoduje podle toho, co by bylo nejhezčí, ale podle toho, co je v dané chvíli bezpečné.

Znovu se zastavujeme v bufetu v Bochorně a kolem třetí hodiny odpoledne přicházíme do Omala. Následuje závěrečné vyhodnocení treku spojené s posledním večírkem v horách. Chybí nám zraněná Mája a její doprovod Lenka, obě jsou však celou dobu v našich myšlenkách.

Takové jsou hory. Nádherné, ale zároveň si zaslouží maximální respekt. Tentokrát nám připomněly, že i dobře připravený plán může během několika minut změnit počasí nebo jediný nešťastný okamžik. Důležité je zachovat klid, spolupracovat a udělat vše pro to, aby se člověk v nouzi co nejrychleji dostal do bezpečí.

Návrat do Tbilisi

Ráno po bohaté snídani balíme a loučíme se s domácími. Zaza nám dává na cestu láhev vlastní čači.

Před devátou přijíždějí naši řidiči a stejnou krkolomnou cestou nás vezou zpět do Kachetie. Počasí je tentokrát hezké, a tak se nám z auta otevírají ještě působivější výhledy než cestou do Omala. Naši řidiči cestou pomáhají dvěma Čechům, kteří se pokoušejí dojet do Tušetie a píchli pneumatiku.

V Kvemo Alvani se loučíme s řidiči Delic a přestupujeme do autobusu. Nejdříve míříme do nemocnice v Telavi pro Máju.

Myslel jsem, že ji jen vyzvedneme a pojedeme dál. Realita je úplně jiná. Dlouhé čekání na propouštěcí zprávu, další hodiny, než pojišťovna potvrdí nemocnici úhradu léčby, a nakonec pořádný chaos při vydávání léků v lékárně. Nervozita stoupá, nejvíce u našeho řidiče, který už měl být dávno na cestě do Tbilisi.

Nakonec ale přichází nejdůležitější chvíle – Mája odchází z nemocnice s námi. Po náročné operaci a několika těžkých dnech ji máme zpět ve skupině. Pro všechny je to obrovská úleva.

Do Tbilisi přijíždíme až večer. Ubytování nás popravdě příliš nenadchlo, ale po tom, co jsme během posledních dnů zažili, už to nikdo moc neřeší. Místo odpočinku vyrážíme na večerní procházku. Osvětlený Most míru, staré uličky a noční atmosféra města nám postupně vracejí dobrou náladu.

Tbilisi a návrat domů

Poslední den patří poznávání gruzínské metropole. Tbilisi se rozkládá v úzkém údolí řeky Kury a po staletí bylo křižovatkou mezi Evropou a Asií. Perské, ruské, arménské i gruzínské vlivy se zde mísí ve starých pavlačových domech, pravoslavných chrámech, lázních i moderní architektuře.

Začínáme opět na rušném Dinamo Marketu. Mezi kořením, ořechy, sýry, čurčchelou a stovkami dalších vůní nakupujeme poslední suvenýry.

Potom míříme ke katedrále Nejsvětější Trojice – Samebě. Monumentální chrám byl dokončen na začátku 21. století a dnes je hlavní katedrálou gruzínské pravoslavné církve. Stojí na kopci nad levým břehem Kury, jeho zlatá kopule je vidět z velké části města a celý komplex působí opravdu velkolepě.

Odpoledne se naše skupina rozděluje. Jedni vyrážejí pěšky k soše Matky Gruzie, dvacetimetrové hliníkové postavě stojící na hřebeni Sololaki. V jedné ruce drží misku vína pro přátele, v druhé meč pro nepřátele – výstižnější symbol gruzínské pohostinnosti a bojovnosti by se hledal těžko. Od sochy jsou navíc nádherné výhledy na historické centrum, pevnost Narikala i řeku Kuru.

Druhá skupina volí úplně jiný program – slavné sirné lázně ve čtvrti Abanotubani. Právě teplé sirné prameny daly podle tradice Tbilisi jeho jméno, odvozené od gruzínského slova tbili, tedy teplý. Horká minerální voda, poctivé vydrhnutí speciální rukavicí a tradiční masáž jsou po několika dnech v horách přesně tím, co potřebujeme.

Po společné večeři vyrážím s Májou pozemní lanovkou na Mtacmindu, horu tyčící se nad městem. Z vyhlídky u televizní věže sledujeme světla večerního Tbilisi. Po hektických dnech je to klidná a příjemná tečka za celou výpravou.

Po návratu už zbývá jen sbalit batohy, rozloučit se s Gruzií a vyrazit na letiště.

Tušetie, na kterou se nezapomíná

Byla to výprava plná nádherných hor, starých kamenných vesnic, nečekaných změn plánů, silných zážitků i okamžiků, které bychom si všichni raději odpustili. Znovu nám však potvrdila, že cestování není jen o krásných místech. Je především o lidech, vzájemné pomoci a schopnosti držet při sobě, když je to nejvíce potřeba.

Děkuji celé skupině za důvěru, trpělivost, ohleduplnost a skvělou atmosféru. A Máje přeji, ať se co nejdříve vrátí nejen do běžného života, ale také zpátky na horské stezky.

Tušetie není pohodlná dovolenková destinace. Je odlehlá, proměnlivá a někdy náročná. Právě v tom ale spočívá její kouzlo. Kdo chce poznat opravdový Kavkaz, spát v rodinných guesthousech, ochutnat domácí kuchyni a projít krajinou, kam ještě nepronikl masový turismus, tomu nabídne zážitky na celý život.

Až Coolcamp příště zamíří do Tušetie, možná budete u toho i vy.