První dny v Indii - chaos, historie a první kulturní šok

Po několika hodinách letu jsme přistáli v Dillí. Hned po vystoupení z letiště nás přivítalo něco, na co se vlastně ani připravit nedá – téměř 45 °C, všudypřítomný hluk, nekonečné troubení a davy lidí. První hodiny v Indii byly doslova smršť vjemů. Každá ulice žila vlastním životem a doprava, která na první pohled působí naprosto chaoticky, měla nakonec svůj zvláštní řád.

Po ubytování jsme vyrazili poznávat první památky. Naší zastávkou byl monumentální Red Fort, jedna z nejvýznamnějších historických staveb v celé zemi. Červené pískovcové hradby ukrývají bohatou historii Mughalské říše a už první den nám ukázal, jak obrovské kulturní dědictví Indie nabízí. Cestou jsme samozřejmě nemohli vynechat ani první jízdu místní rikšou – zážitek, který k návštěvě Dillí jednoduše patří.

Druhý den jsme pokračovali objevováním hlavního města. Prošli jsme centrum, navštívili ikonickou India Gate a nasávali atmosféru města, které spojuje moderní čtvrti s historickými památkami starými stovky let. Jako fotografa mě nejvíce bavili lidé. Každý roh nabízel nový příběh – pouliční prodavači, svatí muži, rikšáci i obyčejný každodenní život. Právě tady jsem pochopil, že v Indii není potřeba hledat zajímavé momenty. Ony si najdou vás.

Amritsar - město Zlatého chrámu

Třetí den nás čekal téměř desetihodinový přejezd do Amritsaru. Dlouhá cesta ale stála za to. Večer jsme dorazili k jednomu z nejposvátnějších míst celé Indie – Zlatému chrámu. Když se po západu slunce rozzářil a jeho odraz se objevil na hladině okolního jezera, bylo jasné, proč je považován za jedno z nejkrásnějších míst v celé zemi. Atmosféra byla neuvěřitelně klidná a duchovní, přestože kolem proudily tisíce návštěvníků.

Další den jsme se vydali poznávat samotný Amritsar. Navštívili jsme Jallianwala Bagh, místo tragického masakru z roku 1919, kde britská armáda zastřelila stovky až tisíce neozbrojených civilistů. Silný kontrast k poklidné atmosféře Zlatého chrámu.

Večer přišel jeden z největších zážitků celé cesty – slavnostní ceremonie uzavírání hranic mezi Indií a Pákistánem na přechodu Wagah. Tribuny zaplněné tisíci lidí, hlasitá hudba, skandování a dokonale synchronizované pochody vojáků vytvořily atmosféru, kterou je téměř nemožné popsat. To se musí prostě zažít.

Jammu - poslední zastávka před Himálajem

Pátý den jsme se přesunuli přibližně pět hodin do města Jammu, které bylo naší poslední zastávkou před odletem do Lehu. Po několika dnech plných ruchu velkých měst přišlo příjemné zvolnění tempa. Prošli jsme místní chrám, rozkvetlé zahrady a vyhlídku na celé město.

Byl to také okamžik, kdy jsme si naplno uvědomili, že ta pravá himálajská část výpravy teprve začíná. Druhý den nás čekal let do Lehu, kde se mělo všechno změnit – krajina, nadmořská výška i samotný způsob cestování.

LEH - brána do Himálaje

Po několika dnech strávených v rozpálené Indii nás čekal přelet do Lehu, hlavního města indického Ladakhu. Už samotný let nabídl neuvěřitelné pohledy na nekonečné himálajské štíty a bylo jasné, že právě tady začíná ta část výpravy, na kterou jsme se všichni nejvíc těšili.

Leh leží ve výšce přibližně 3 500 metrů nad mořem, a tak bylo potřeba dát tělu čas na aklimatizaci. Hned po příjezdu jsme se ubytovali, převzali motorky a vyrazili na krátkou procházku městem. Barevné obchůdky, modlitební vlajky vlající ve větru a buddhistické chrámy vytvářely úplně jinou atmosféru než ruch velkých indických měst. Nad celým Lehem se navíc tyčí historický palác a kláštery, odkud je nádherný výhled na celé město i okolní šestitisícové vrcholy.

Večer jsme si naposledy zkontrolovali vybavení a s velkým očekáváním šli spát. Druhý den totiž začínala opravdová motorkářská část expedice.

První den na motorkách

Ráno jsme převzali naše Royal Enfield Himalayan a po krátkém seznámení s motorkami jsme konečně vyrazili na cestu. První kilometry byly hlavně o zvykání si na místní provoz, který je úplně jiný než u nás. Troubení je zde běžnou součástí komunikace a člověk musí neustále počítat s tím, že se může odkudkoliv objevit auto, autobus nebo stádo zvířat.

Jakmile jsme opustili město, otevřely se před námi první horské silnice. Klikaté serpentiny, hluboká údolí a stále vyšší nadmořská výška dávaly tušit, že jsme teprve na začátku. Během dne jsme ujeli přibližně 160 kilometrů.

První opravdová etapa - Khardung La a Nubra Valley

Sedmý den jsme konečně vyrazili na první opravdu vysokohorskou trasu. Čekalo nás přibližně 160 kilometrů přes legendární průsmyk Khardung La, který leží ve výšce přes 5 300 metrů nad mořem. Silnice se neustále zvedala, zatáčky přibývaly a s každým metrem bylo znát, že vzduchu ubývá.

Na vrcholu jsme si uvědomili, jak neuvěřitelné místo to vlastně je. Teplota byla jen pár stupňů nad nulou, kolem nás ležel sníh a výhledy na okolní hřebeny byly naprosto dechberoucí. Chvíli jsme si užili atmosféru nejznámějšího himálajského průsmyku a poté sjeli dolů do Nubra Valley, kde nás čekala úplně jiná krajina. Suché hory střídala zelená údolí a řeky protékající mezi skalami. Večer jsme si dali výbornou večeři v místní restauraci a sdíleli první silné zážitky z cesty.

Shyok Valley a jezero Pangong Tso

Další den jsme opustili Shyok Valley a vydali se směrem k legendárnímu jezeru Pangong Tso. Už od rána nás čekaly první brody, které byly skvělým testem jezdeckých schopností. Ledová voda, kameny pod koly a proud řeky udělaly z obyčejného přejezdu jeden z nejzábavnějších zážitků celé výpravy.

Po několika hodinách jízdy se před námi konečně objevilo Pangong Tso – tyrkysově modré slané jezero ležící ve výšce přes 4 200 metrů nad mořem. Pohled na něj se nedá popsat slovy. Jeden z našich účastníků se navíc rozhodl, že si zážitek ještě vylepší, a bez dlouhého přemýšlení skočil do ledové vody. Cestou jsme museli řešit i drobnou opravu jedné motorky, ale naštěstí nešlo o nic vážného a mohli jsme pokračovat dál.

Hanle - ticho na konci světa

Po náročných horských přejezdech jsme dorazili do Hanle, jedné z nejodlehlejších vesnic v celém Ladakhu. Leží ve výšce přes 4 500 metrů nad mořem jen několik desítek kilometrů od čínských hranic a člověk má pocit, jako by se ocitl na úplně jiné planetě. Široká údolí, holé hory a téměř žádná civilizace vytvářejí neuvěřitelně klidnou atmosféru.

Hanle je známé především díky jedné z nejvýše položených astronomických observatoří na světě. Díky minimálnímu světelnému znečištění patří zdejší noční obloha k nejkrásnějším na světě. Už při západu slunce bylo jasné, proč sem míří astronomové z celého světa. Jakmile se setmělo, nad hlavou se rozsvítily tisíce hvězd a Mléčná dráha byla vidět pouhým okem v celé své kráse.

Bylo to jedno z těch míst, kde člověk na chvíli zapomene na čas. Žádný ruch města, žádný signál, jen ticho, horský vítr a nekonečný prostor kolem. Právě tady jsme si naplno uvědomili, jak obrovské a zároveň pokorné Himálaje dokážou být.

Umling La - nejvýše položená silnice světa

Jedenáctý den přišel okamžik, na který jsme se těšili od začátku celé cesty. Vyrazili jsme směrem na Umling La, nejvýše položenou sjízdnou silnici na světě, která leží v nadmořské výšce přibližně 5 800 metrů.

Řídký vzduch už byl opravdu znát a někteří účastníci kvůli výškové nemoci pokračovali doprovodným autem. Ani to jim ale nezabránilo splnit si sen a stanout na jednom z nejvyšších míst, kam se lze na motorce dostat. Pocit stát téměř v šesti tisících metrech obklopený nekonečnými horskými masivy se popisuje jen velmi těžko. Je to směs radosti, únavy, respektu i obrovské pokory.

Cestou zpět jsme si výlet ještě zpestřili tím největším brodem, který jsme během celé expedice projeli. Voda stříkala na všechny strany a úsměvy pod helmami mluvily za vše.

Návrat do Lehu – poslední kilometry

Poslední den na motorkách nás čekal nejdelší přejezd celé expedice. Zpět do Lehu jsme ujeli přibližně 260 kilometrů, během kterých jsme si naposledy užívali nekonečné himálajské silnice, výhledy na zasněžené štíty i jedinečnou atmosféru tohoto kraje.

Po příjezdu jsme motorky vrátili a ještě dlouho jsme si mezi sebou vyprávěli zážitky z předchozích dní. Každý měl svůj nejsilnější moment – pro někoho to byl Umling La, pro jiného Pangong Tso, brody nebo setkání s jaky. Jedno ale bylo společné pro všechny. Himálaj se člověku dostane pod kůži mnohem rychleji, než by čekal.

Druhý den ráno jsme nasedli na letadlo zpět do Dillí. Motorkářská část expedice sice skončila, ale vzpomínky na nekonečné silnice, vysoké průsmyky a nádhernou himálajskou krajinu nám zůstanou ještě hodně dlouho.

Autor textu a fotek: Tomáš Maixner